Dopo aver pubblicato più di 200 schede sui frutti dimenticati, da questa settimana inizieremo un’altra rubrica dal titolo “I Cunti” cioè quei racconti popolari che il caro scrittore ha raccolto dal vivo. Si parte da una fiaba raccontata da Campisi Carmelo Silvano di Campoli di Caulonia, classe 1925, alla nipote Maria Campisi.
Nta nu pajisédu pícciulu pícciulu e pedi i na muntagna, campávanu ddui, marítu e mugghjéri nta na casicéda, pícciula pícciula.
U marítu facía u zappatúri e jía a jornáta quandu capitáva, a mugghjéri restáva a casa e si lamentáva cu cu passáva, ca mancu vicíni ndavía.
Nu jornu u marítu, comu tornáva d’u lavúru, vitti nta strata, nu cocciu i favu, cchjù randi d’u normáli e s’u zziccáu nta buggia.
Quandu arriváu a casa nci’u mustráu a mugghjéri chi rrestáu meravigghjáta e poi decidíru m’u chjántanu. Non ndavíanu però nu mmorzu i terra e penzáru m’u chjántanu avánti a porta d’a casicéda, doppu chi fíciaru nu bucu.
Era ad ottobri e ancóra facía caddu e doppu na decína i jorna spuntáu nu pedi i favu grossu cchjù d’u sólitu.
Marítu e mugghjéri furu cunténti e quattru, cincu voti o jornu jíanu m’u vídanu fin’a chi non scuráva. A favára criscía e criscía e ogni jornu, d’a matína a sira criscía cchjù i nu parmu e u pedi dopu na decína i jorna era cchjù grossu i nu mánicu i zappétta e cchjù artu d’a casa.
Doppu nu misi a favára si fici arta comu na cerza e grossa comu nu marruggiu i picuni, tuttu ramijáta.
Ogni jornu chi passáva allongáva e ngrossáva e marítu e mugghjéri e tutti chidi chi passávanu si fermávanu e guardávanu c’a vucca aperta.
Doppu ddu misi arriváu a mmenzu u cielu e doppu cincu non si vidía cchjù a fini picchì ndavía passátu u cielu e non si capiscía addúvi arriváva.
U marítu com’o solitu jia u lavúra a jornáta, quandu trováva e tanti voti restáva a casa.
Na vota capitáu chi p’appréssu jornu non ndavía trovátu lavúru e allura a sira, dáccordu c’a mugghjéri decidíu ca a matína viátu idu s’impercicáva sup’a favára e rami rami cercáva u vida addúvi arriváva.
Era ormai verzu a metà d’Apríli e i jornáti eranu boni e longhi abbastánza. Prima u spunta u suli ncignáu u nchjána rami rami e a nu certu puntu a mugghjéri e nu cani nigru chi ndavíanu u ccumpagnáru cu l’occhji i sutta e idu guardáva i supa comu nchjanáva e a mugghjéri e u cani diventávanu sempri cchjù pícciuli, nziémi a casicéda. I pói n’e vitti cchjù e chjanu chjanu vidía sulu na striscia janca ch’era a χjumára e pói sulu i muntágni e chjanu chjanu na cosa scura e na cosa cchjù chiara ch’era u mari.
Ogni tantu si riposáva e muzzicáva nu trózzulu i pani o si mbuccáva ncocchji ficu siccu chi ndavía nt’e buggi. U si caccia a siti, lliccáva i fogghji d’a favára ch’eranu chjini d’acquazzína.
Nchjanáva ed era sempi jornu e a nu certu puntu arriváu nta cima ch’era a para i na strata tutta d’oru. Scindíu e ncuminciáu a caminári. Ntornu i casi eranu d’oru, cu ciaramídi i petri lucénti e tanti éranu accédi, i tanti culúri, janchi, vírdi, giálini, russi, turchíni, nigri, chi volávanu i n’árburu a n’attu. Caminándu vitti affacciátu i na finéstra n’omu cu na facci tanta bella, chi non era capáci m’a guarda, tantu splendía.
Idu u guardáu facéndu n’arrisatína e nci dissi:
“Bon’omu i ddúvi veníti?”
“Végnu i nu pajisédu pícciulu, pícciulu; cca è bellu com’o paradísu! Addúvi simu? Vui cu siti?”.
“Sugnu u Signúri e simu nto paradísu”.
“Oh comu sugnu cunténtu, volerría u restu cca, ma non pozzu ndavéndu a mugghjéri sula a casa!”.
“Resta u tempu chi vvoi pecchì u tempu cca è fermu pe sempi e non scura mai”.
“Restu nu pocu u mi godu sta paci!”
I ccédi cantávanu e na musichéda fina fina si sentía ntornu e ogni tantu passáva n’ángelu volándu cull’ali turchíni, chi dassáva nu profumu i rosi i centu fógghji. A nu certu puntu si decidíu u parti e quandu salutáu u Signúri nci spijáu si volía ncuna cosa.
“Volerría, nci dissa, na casa cchjù randi, pecchì chida chi ndavímu è pícciula”.
“Vabbò, vai ca t’accunténtu!”
Ncuminciáu allúra a scindíri rami rami e a luci era sempi a stessa. A nu certu puntu vitta ca u suli ncuminciáva a calári e penzáu u scinda cchjù viatu. Primicicchju c’o scura fu e pedi d’u favu e scindíu nterra e non si orizzontáu a dduv’era, pecchì fu di fronti a na casa bella com’u chida i na fata.
Bussáu a porta e apríu a mugghjéri chi nci dissi ca na matína, quando si risbigghjáu, vitti ca era nta na beda casa chjina i mobília d’ogni tipu. Idu allúra nci cuntáu u fattu e ida nci dissa:
“Nci ndavívi potútu cercári puru nu bellu pezzu i terra ntornu a casa, accussì t’a zappávi e potívi vindíri chidu chi facívi e non jívi cchjù a jornáta”.
Idu non rispundíu, pecchì era cunténtu d’u regálu chi nci ndavía fattu u Signúri e si godía a casa ch’era cómmida assái e chjina d’ogni cosa chi potía servíri.
Passáu tempu e nzisténdu a mugghjéri ancóra pa nu bellu pezzu i terra, nu jornu decidíu u si mpércica ancóra supa a favára e ncuminciáu u nchjána.
Nchjána chi ti nchjána, o tempu dovútu arriváu supa a cima d’a favára e scindíu supa a sólita strata d’oru. Fici a stessa strata i prima e vitti affacciátu d’a sólita finésta u Signúri cu na facci duci chi splendía e cu n’arrisatína chi ti mbarzamáva.
“Bonu venútu nto paradísu bon’omu!”
“Signúri, cuntra i mériti mei chi non sunnu assái, accunténta a mugghjérima chi voli nu bellu pezzu i terra ntornu a casa!”.
“Non t’amarijári pe chistu, góditi u paradísu e poi, quando voi, torna a casa!”.
Vozzi u si godi nu pocu chidi posti belli e chjini i paci e pói ncignáu u scinda e doppu na sira, a bon’ura arriváu o pedi d’a favára e vitti ca ntornu a casa ndavía nu bellu pezzu i terra e fu cunténtu.
I chidu jornu ncuminciáu a zappári e chjantári a terra sua, chi producía ogni beni, chi vindía e non ebbi cchjù bisógnu u vaji a jornáta. Ndavía frutta d’ogni tipu, vigni, alivári, rásuli seminatívi, vóscura.
Ormái stava parinchjéndu i sordi d’oru u culácchju i nu casciúni e quandu camináva, jia arridéndu ch’i denti i fora p’a cuntentízza.
Passáu tempu e nu jornu a mugghjéri nci dissi:
“Marítu meu, non ndi manca nenti, però a mmia mi vinni u spilu i nu pezzu i celu ch’i stidi e cu nu pocu d’armonía, mu stannu sempi supa a terra nostra. Vai do Signúri e cercancilli”.
Restáu siccu Titta pi sta propósta d’a mugghjéri e nci dissi:
“Mugghjéri mia, non spidámu a sorti, accuntentámundi i chidu chi ndavímu, ch’è tantu!”
A mugghjéri non sentía e tutti i jorna nci facía sta cantiléna.
Non ndi potti cchjù Titta e tornáu a nchianári supa u pedi d’a favára e mpércica ca ti mpércica arriváu nta cima e scindíu nta strata d’oru. Camináu a passu sbertu e arriváu sutt’a a finésta d’u Signúri, chi quand’u vitti diventáu sériju a nna vota.
“Titta chi voi?”
“Mugghjérima vi cerca nu pezzu i celu ch’i stidi e nu pocu d’armonía mu nci mentíti supa a terra nostra”.
U Signúri asseriáu i cchjù, jettáu nu suspíru e poi i l’occhji ncignáru a cadíri lácrimi a funtána e si arzáu nu ventu comu n’uragánu e a cima d’a favára annacáva comu na canna.
Titta fujéndu nchjanáu supa a cima e ncuminciáu a chjovíri sdilluviándu. Scindíu rami rami pi setti jorna e setti notti e d’u celu nigru com’a pici l’acqua non stornáu. A fini d’u settimu jornu fu o pedi d’a favára, chi scumparíu quando fu d’anterra.
A terra ndavía scumparútu e puru a casa beda e a sua i na vota, ndavía diventátu nu quartu cchjù pícciula e mugghjérisa quandu camináva si sgadáva tutta a testa nt’o soffíttu.
Orlando Sculli